Hanina, Jak sem se asi zbláznila aneb Krušnohorský doogtreking
Jak jsem se asi zbláznila aneb Krušnohorský dogtrekking
Asi správně tušíte (dog = pes), že mám psa. Pro úplné laiky: velké černé tele s pálením, něco mezi dobrmanem a rotvajlerem. Pro informovanější: francouzského ovčáka, bratrance Briarda se zdvojenými paspárky na zadních nohách. Pro odborníky: Beaucerona. Zkrátka velkého věrného kamaráda. Jmenuje se Burin, pro přátele „Burák“.
No, a toho psa jsem si pořídila od báječných lidiček, Marcely a Karla, se kterými jsem se brzy spřátelila a docela často se vídáme na různých psích akcích. Vím, že se oba se svými psy věnují nejrůznějším aktivitám, mezi jinými také výše zmíněnému dogtrekkingu.
Tak sedíme s Karlem po jedné výstavě v restauraci, ale co, jsme normální lidi, takže v hospodě, a čekáme na Marcelu, která má ještě nějaké organizační záležitosti. Povídáme si o všem možném a pak to přišlo! Osudná věta: Nechtěla bys s námi zkusit dogtrekking?
Jsem v oblasti kynologie poměrně informovaná a právě dogtrekking mě zajímá, dokonce už chvíli laškuji s myšlenkou, že začnu víc trénovat a časem zkusím nějakou kratší trasu, ale teď jsem jen vytřeštila oči.
Pro ty z vás, co nejsou v obraze: Dogtrekking je extrémní vytrvalostní sport, kdy sbalíte do batohu povinnou výbavu (spacák, karimatku, baterku, mapu, jídlo, vodu atd.), opásáte se vodítkem na jehož druhém konci je jeden i více psů a vyrazíte podle itineráře na trať dlouhou cca 100km!!!
Takže jistě chápete, že jsem s díky odmítla, že na to ještě nemám! Nicméně to Karla neodradilo a začal mi vysvětlovat, že pokud chodím běhat, tak nějakou fyzičku mám a že po 20km už je to jen o vůli a že to určitě zvládnu. Potom dorazila Marcela a pochopitelně se přidala k manželovi, že to mám určitě zkusit, že ona půjde taky a že to bude bezva. Tak jsem tedy kývla. Od té chvíle jsem cítila lehké chvění kolem žaludku.
Po drobných potížích s přihlášením, jsem trochu zmatkář, jsem tedy byla na startovní listině!
Jenže jít se psem do takové akce, není jen tak. Speciální výbava není sice nezbytná, ale je velkou výhodou! Jenže pochopitelně to taky něco stojí. Jak je mým zvykem, na sebe myslím vždycky nakonec, takže první, co jsem sháněla bylo speciální vodítko s odpružením a k němu bederní opasek. Ještě z povinné výbavy 2 botičky pro psa. To kdyby si zranil tlapku, ale v tom případě bych pochopitelně okamžitě odstoupila! Naštěstí žijeme ve století, kdy tahle výbava je k mání rychle a bez námahy. Tímto děkuji Marcele, která mi vše potřebné objednala a předala.
Potom nastala druhá fáze, výbava pro mne. Trička a kalhoty běžně ve skříni mám, boty jsem si naštěstí koupila už před časem, protože opravdu chodím běhat, ale bunda pro běžné nošení se na trek moc nehodí. Takže jsem brouzdala po netu a nemohla si vybrat. Asi týden před odjezdem jsem se začala shánět také po spacáku a karimatce. Spacák byl naštěstí na svém místě, ale lehká alumatka zmizela neznámo kam. Vydala jsem se tedy do obchodu pro alumatku. A koupila jsem si bundu, úžasnou baterku – čelovku a obal na mapu. Až cestou domů jsem si uvědomila, že na tu alumatku jsem zapomněla! Tak druhý den znovu. Dalším důležitým vybavením jsou kvalitní ponožky. Ještě že tu Marcelu mám! Sehnala mi hned troje a jejich funkčnost jsem opravdu ocenila!
A přišel den „D“. Já, Marcela, Karel a tři psi jsme nastoupili do vlaku směrem do Krušných hor. Až na malé intermezzo s náhradní autobusovou dopravou, kdy jsme trnuli, že nestihneme přípoj, byla cesta bez potíží. V základním táboře proběhlo seznámení s itinerářem cesty a s ostatními účastníky. To trvalo až do časných ranních hodin, protože se pochopitelně konalo v hospodě, taky kde jinde, že?
Ráno v půl sedmé budíček (takže asi tři a půl hodiny spánku), veterinární kontrola, sbalit batoh, opásat sebe i psa a připravit – START! Jdeme spolu s Marcelou a její Beltinkou. Kousek po silnici, potom naštěstí do lesa, ale pěkně do vršku, jsme přece v Krušných horách.
Po prvních asi 10 km mě začínají bolet kolena a proto začínám „popobíhat“. Prostě se beze slova rozběhnu, což v ostatních budí dojem, že jsem se pomátla. Na vysvětlenou: když změním mechaniku pohybu chůze – běh, uleví se mi od bolesti v kolenou. A než bych někomu vysvětlila, co a proč chci udělat, prostě se rozeběhnu a vysvětlím to potom. Takže při dalších takových „startech“ už se nikdo nedivil. Alespoň navenek. Co si kdo myslel, si raději nedomýšlím.
Tak jsme šli. Do kopce, z kopce…. Ještě asi na 20.km jsme měly s Marcelou sílu i chuť si povídat. S přibývajícími km ubývalo slov i smíchu. A pak se objevil Klínovec. Cesta nahoru vedla kamenitým korytem potoka, kterým už stékala voda z tajícího sněhu. Marcela řekla kouzelnou formulku a Beltinka zabrala směrem nahoru. Jenže Burák šel dnes poprvé a jako pravý kavalír na mě čekal! Takže po každých dvou až třech krocích jsem ho musela postrčit. Naštěstí jsem s sebou měla trekové hole, tak jsem se nahoru nějak vydrápala, ale měla jsem potíže popadnout dech.
Nahoře bylo nádherně bílo. Burák se válel ve sněhu a viditelně se bavil. Nahoře taky pěkně foukalo, tak jsme se přioblékly a vydaly se na cestu dolů, po sjezdovce. Marcela jako profík vytáhla alumatku, nasedla, vyřkla kouzelné slovíčko „Běž“, Beltinka zabrala a obě zmizely. Následovala jsem jejího příkladu. Burák se rozběhl a jelo se. Ani ne po 100 metrech se ale zastavil a otočil se na mě. Když viděl, že „sedím na zemi“ vrhl se ke mně a SEDL SI MI NA KLÍN! Marně jsem ho přesvědčovala, aby běžel dopředu. Zkusila jsem tedy vstát a jít po svých. To zabral takovou silou, že jsem málem upadla. Tak jsem opět nasedla na alumatku… A on si mi opět sedl na klín. Bez jeho pomoci to ale dolů nejelo! Zkoušela jsem ho přemluvit, pak dávat ostré povely. Zvedl se sice, ale postával u mě. To už jsem na něj křičela, házela po něm sníh… Marně! Bylo na něm vidět, že je zmatený a vůbec nechápe, co se děje a co po něm vlastně chci. Pak začal honit okolojedoucí lyžaře, ale jen do stran. Dolů prostě nešel.
A mě „ruply“ nervy a rozplakala jsem se! Buráček si mi opět sedl na klín a olizoval mě. Škoda, že mě tam nikdo nevyfotil! Sedím na sjezdovce na alumatce, velkého psa na klíně a brečím. Který chytrák vymyslel jít dolů po sjezdovce, proč já ..(píííp).. jsem se vůbec na tuhle akci hlásila a proč mám tak přitroublého psa!!!
Musel to být pohled pro bohy. Nebýt Marcely, která mi v tu chvíli zavolala na mobil, kde jsem, sedím tam snad ještě teď. Takhle jsem se trochu sebrala, vstala a s batohem na alumatce jako na sáňkách se nějak dokodrcala dolů pod sjezdovku.
Moje zachránkyně už tam čekala i s horkou polévkou. Tu jsem do sebe kopla a honem dál. Tlačil nás totiž čas! Na příští kontrole jsme měly být cca za 2 hodiny a bylo to ještě asi 5 km. Říkáte si, že to není tolik? Ale s těžkým batohem na zádech, s puchýři na nohou a do kopce, to taková legrace zase nebyla. Ale stihly jsme to. A tam, něco úžasného! PALAČINKY!!! Představte si u silnice v lese „stánek“ s palačinkami a horkým čajem! No pohádka! Zdlábly jsme každá dvě, vypily kelímek čaje, poněkolikáté nakrmily a napojily psy a přezuly ponožky. Posíleny na těle i na duchu pokračovaly dál. Bylo 18 hodin.
Cesta pokračovala pěkný kus lesem, ale teď zase z kopce! A když jste unavení a bolí vás nohy …. Navíc nezkušený Buráček z kopce pro změnu táhne, takže jsem ho musela neustále brzdit. Povel „pomalu“ nebo „k noze“ naštěstí ovládá, ale i tak to bylo úmorné! Ale ten západ slunce – nádhera!
Už za tmy jsme došly na asfaltku a cesta pokračovala po ní. Začala jsem mít fyzické potíže. Už jsem prostě nemohla. Stěží jsem se vlekla a Marcela s Beltinkou nám začaly utíkat. To se Burákovi nelíbilo a začal za nimi poštěkávat. Myslela jsem, že ho zabiju!
Asi ve třičtvrtě na jedenáct v noci Marcela navrhla, abychom zabivakovaly – prostě zalehly do spacáku. Měla jsem problém i zout boty a vůbec do toho spacáku zalézt. Nějak se mi to podařilo a já tvrdě usnula. Občas mě sice vzbudilo, že jsem i se spacákem jela po alumatce z kopce dolů, ale dalo se to vydržet.
Asi ve čtyři hodiny ráno mě Marcela vzbudila, jestli bychom nemohly jít, že je jí strašná zima. Ta se do mě dala taky jen jsem vylezla ze spacáku! Navíc Buráček měl takovou radost, že jsem ze spacáku vystrčila hlavu živá, že mi na ni okamžitě skočil a asi mi přerazil nos. Bolelo to strašně!
Když je mi opravdu velká zima, tak cvakám zubama tak, že nejsem schopná řící souvislé slovo, prostě koktám. To Marcelu rozesmálo tak, že se chytala za břicho. Pomohla mi sbalit a já se chystala nasadit ten příšerný batoh na záda. V té tmě jsem si omylem sáhla pro Buráka. Tak toho si na záda opravdu nedám. Nakonec se nám přece jen podařilo vydat se na cestu.
Tentokrát s námi šel i Karel s Czechem, kteří nás došli na bivaku. Ještě že tak, my s Marcelou jsme totiž obě přehlédly šipku a šly úplně jinam. Asi za hodinu nás zastihl takový lijavec, že jsme se museli schovat pod viadukt. Za neustálého mírného deště nebo alespoň mrholení jsme došli do základního tábora, který se asi na 50.km měl křižovat. Zalezli jsme do hospody a dali si snídani. (Napřed jsme pochopitelně obstarali psy.)
Marcela s Karlem se asi po hodině odpočinku znovu vydali na cestu, ale já to vzdala. Měla jsem pocit, že už neudělám ani krok. Sednout si a hlavně znovu vstát byl téměř nadlidský výkon. Sice mi jedna dobrá duše pořadatelská s úsměvem řekla, že to, že už nemůžu, není důvod, abych nepokračovala dál, ale mám dost soudnosti, abych to raději vzdala, než byla na obtíž! Vážně už jsem se stěží šourala.
Padli jsme s Buráčkem do hajan a prospali celý den. Měla jsem tak bolavé nohy, že mě tlačila i peřina! Kolem 16. hodiny jsme vstali a já se přesunula, kam jinam, než do hospody. Dala jsem si jídlo a „něco ostřejšího“ a s ostatními, kteří také vzdali, nebo už dokonce došli!, jsem čekala na odvážlivce na trati. Marcela, respektive to, co z ní zbylo, dorazila o půlnoci a Karel se zraněnou nohou v těsném závěsu za ní.
V neděli ráno, asi v 10 hodin bylo vyhlášení výsledků. Na místo určení se několik účastníků (já mezi nimi) belhalo jako váleční invalidi. Kachní chůze v pantoflích nebyla žádnou výjimkou. Byly rozdány medaile, ceny i drobnosti na památku a akce byla slavnostně ukončena. Cestu domů jsem absolvovala v sandálech.
Shrnutí: Za sebou 50 kilometrů, asi 8 puchýřů, namožené svaly stehen, lýtek a paží, ale krásné zážitky s báječnými lidmi! Belhám se ještě ve středu příštího týdne, ale už vím, že půjdu někdy zas! Stálo mi to za to. Sáhla jsem si na dno, ale přežila jsem a náš vztah s Burákem se ještě upevnil. I přesto, že vůbec nechápal proč to či ono po něm chci, ukázal se jako parťák do nepohody!
Takže díky všem a nejvíc Burákovi!!!