Od Motyčínské skály

I přesto, že mi ještě nenarostly nehty na nohou, které mi slezly po Krušnohorském dogtrekkingu, jsem se nechala nalákat a přihlásila se znovu na trek. Tentokrát Krajem Oty Pavla, neboli po křivoklátských lesích. Domluvila jsem se s Denisou, Marcela s Karlem, se kterými jsem šla posledně, byli teď pořadatelé. Denisa je taky skoropříbuzná, vlastní Buráčkovu sestru – beauceronku Belisime. Jelikož Denisa má rozum, přihlásily jsme se jen na MID, tj. na 44,4km bez povinné výbavy, což znamená s podstatně lehčím batohem.

Protože já nemám bez potíží nikdy nic, do poslední chvíle, tedy do pátku večer, jsem nevěděla, jestli se zúčastním. Nemám totiž auto, rodiče, kteří mi půjčují své, měli jet pryč a vlak jsem absolutně neměla šanci stihnout. Rodiče naštěstí zůstali doma a já mohla vyrazit do základny. Machův mlýn u Chříče, kousek od Podmokel, tedy končiny, kde jsem nikdy nebyla. Z domova jsem vyrážela až za tmy. Zdrželo mě nejen chaotické balení, ale také Burák, který jako obvykle odmítal nastoupit do auta! Asi 20 minut jsem ho honila po dvoře a lákala z boudy. Grrrrrrrrrrrrrrrr. Cestu jsem měla popsanou na několik způsobů, vytištěnou mapku z internetu, ale chyba – nevzala jsem si autoatlas, ve kterém se (ač ženská) kupodivu vyznám. Pochopitelně jsem zabloudila! Stačila jedna špatná odbočka a ocitla jsem se asi 13km mimo trasu. No, byl pátek, 21 hod, tak jsem zastavila u první hospody, vlezla dovnitř a požádala o pomoc. Jeden místní dobrovolník mi ochotně vysvětlil cestu a dost dobře, protože pak už jsem trefila. (Jen nechápal, jak jsem mohla zabloudit? Jsem ženská, takže SNADNO!)

Přijela jsem na místo, našla Denisu a šla se ubytovat. Jen jsem se bála, jak se Burák snese s Belisou v chatce 3x3 metry. Je to totiž chodící testosteron! Puberťák, který nakrývá všechny fenky, které nestihnou utéct! Ale stal se zázrak! Nejen, že svou sestru nechtěl nakrýt, ale padli si do oka a báječně si hráli. Oběma chybí stejně velký psí kamarád, tak toho tady náležitě využili. Škoda, že ani jedna z nás neměla s sebou foťák. U mě je to normální, zapomněla jsem ho, ale u Denisy mě to překvapilo :o). Tak honem do hajan! Byla pořádná zima a čekal nás náročný den.

Ráno po snídani jsme vyrazily. Bylo třičtvrtě na devět. Cesta začínala slibně, lesem a po louce. Ale ouha – přes louku tekla říčka! Přes vodu – brod! Někteří odvážlivci zuli boty, přebrodili a na druhé straně zase obuli. Ne každému se ale chtělo zouvat. Mně určitě ne. Dalo mi práci boty pohodlně zavázat a taky se mi nechtělo do studené vody. Naštěstí se Denisa ukázala jako pravý zálesák a našla jiné místo, kde jsme přešly suchou nohou. Jenže …! Cesta si to šněrovala přes říčku ještě několikrát. A vždycky byl na výběr brod, nebo putování podél vody a hledání mělčích míst s kameny nebo větvemi. Při jednom takovém hledání jsme lezly lesem po svahu. Burák nečekaně zabral … a já sjela po zadku po kamenech dolů. Naštěstí ne až do vody. No co, zasmály jsme se, já vstala a šlo se dál. Až přišel jeden široký a dost hluboký brod a kolem žádná slibná šance (i když někteří ji našli) jít jinudy. Denisa si zahrála na píďalku. Sedla obkročmo na kládu, která ležela opodál napříč přes vodu a posunovala se po ní. Šlo to prý ztuha, ale zvládla to :o). Já jsem si našla nějaké silné větve, naházela je přes brod na vyčnívající kameny a dostala se téměř přes. Opravdu téměř! Při posledním dlouhém kroku jsem prostě kecla do vody! Boty byly naskrz mokré, ale co bylo horší – ruply mi kalhoty!!! Tím sešupem v lese se zřejmě natrhly a teď při mé akrobacii nevydržely a praskly od zadku až po koleno.

A moje psychika vzala za své. Měla jsem chuť se vrátit a jet domů! Ale bylo kolem spousta báječných lidí, všichni měli starost, jestli jsem v pořádku, tak přece nebudu za hysterku. Tak mi budou koukat kalhotky! „Mám čisté, bílé ………“, ale z toho mě rychle vyvedl jeden mužský účastník, který mě jemně upozornil, že bílé už opravdu NEJSOU! Uvázala jsem si tedy bundu kolem pasu, vzala suché ponožky, přes ně igelitové sáčky, obula mokré boty a šla dost bez nálady dál. Chudák Denisa, nebyla jsem v tu chvíli vůbec příjemná společnice! Bohužel ani tenhle brod nebyl poslední. Ale mně už to bylo jedno. Šla jsem vodou a i přes fakt, že mám opět mokré ponožky (igeliťáky se mi shrnuly) jsem doufala, že moje psychická krize přejde. A opravdu přešla. Jenže to bych nebyla já, aby bylo trápení konec!

Něco po 15km před skryjskými jezírky mě začalo píchat v kotníku (asi před dvěma měsíci jsem si ho vymkla) a bolest se stupňovala. Šla jsem statečně dál, ale pomalu a musela sáhnout po růžové lentilce – Brufenu. (Cestou jsem zobla tři!) Ve Skryjích mě Denisa přemluvila dát si oběd. Zase chyba! Dala jsem si smažený hermelín a můžu vám říct, že něco tak nechutného jsem nikdy nejedla! Měla jsem strach, že mi bude špatně. Naštěstí nebylo. Než jsme vyrazily dál, chtěly jsme si ještě civilizovaně odskočit. Sundala jsem si bundu, kterou jsem měla kolem pasu a vešla do hospody. V tom mi došlo, že mi z kalhot koukají „maskované“ spoďáry a skoro celá noha! Už se nedalo nic zachránit, tak jsem si hrdě došla na toaletu

a odkráčela jakoby nic.

Vydaly jsme se dál a přibraly další dvě trekařky s fenkami Hesy a Nesy. Po 30km jsem začínala mít vážné potíže s kotníkem. Šla jsem čím dál pomaleji a holky na mě musely čekat. Brufen už jsem si netroufala vzít a když jsem byla z dohledu, brečela jsem bolestí. Začala jsem uvažovat o tom, že si zavolám odvoz, ale na to jsem potřebovala dojít do civilizace. Na kontrole 7 (větrolam v polích) před Rousínovem už se mi chtělo bolestí zvracet. Ale překonala jsem to, odpočinula si, poněkolikáté nakrmila Buráčka, který se rád podělil s ostatními a šly jsme dál. Začalo se stmívat. Dovlekla jsem se do vsi

a zvažovala telefonát. Ale nechtělo se mi vzdávat posledních 10km. Když jsem došla s bolavým kotníkem až sem, tak už snad dojdu. Holky byly úžasné a pořád mi opakovaly, že jim nevadí, že je zdržuju! Kupodivu líp se mi šlo do kopce, to jsem mohla i popobíhat. Taky Burák už do kopce umí pomoct, tak jsem ho jen musela brzdit z kopce. Ale asi pochopil, že mám potíže, protože se po mně starostlivě otáčel. I tak chudák dostal nadávek! Buráčku PROMIŇ! V Krakovci, kterým jsme už procházely potmě a z hradu jsme moc neviděly, se Denisa s trekařkou od Hesy (je to ostuda, ale nevím ani jméno) odpojily a zapadly, kam jinam, než do hospody. Já s Katkou od Nesy jsme vyrazily raději dál. Já se šourala jak válečný invalida

a Nesy (malý knírač) byla taky uťapaná.

Cesta vedla, tomu byste nevěřili, asi přes 13!!! brodů. Procházela jsem je skrz – už mi bylo všechno jedno a ta studená voda mi dělala dobře na kotník. Došly jsme do tábora. Čas 13:32. Nic moc, ale limit byl 21 hod. (Holky z hospůdky došly asi 5 minut po nás.) Dovlekla jsem se do sprchy a potom s dvěmi lahvemi vína do jídelny. Tam jsme to náležitě oslavily s ostatními a já asi ve 2 hod ráno (nevím přesně, byla jsem namol) šla spát. Burák využil příležitost a vlezl mi do postele, takže jsem, při jeho rozměrech, byla ráno pěkně rozlámaná, ale šťastná, že jsem došla! Ani jsem nebyla tak zničená, jako v Krušných horách – taky tu byl lehčí terén! Ale stejně jsem v práci ještě v pondělí chodila jako kachnička. Nohy trochu namožené byly

a kotník nejen, že natekl, ale taky se pěkně vybarvil. Puchýře tentokrát jen tři a nehet obětuju jen jeden :o). Ale stálo mi to za to a někdy příště půjdu zas. (Masochistka fakt nejsem!)

Díky všem! Nejvíc Denise, holkám od Hesy a Nesy

a pochopitelně parťákovi Burákovi, který se opět ukázal jako pravý kamarád a gentleman!